život
muže
.cz
blog@životmuže.cz

2.2.2016

Mixmaster Im

Im je kytarista. Typickej. Když něco složí a kluci by to chtěli změnit, už to nechce hrát, páč to není ta original idea. Taky nahrává, mixuje, mástruje, sharuje, stará se o public relation, připravuje press kit, vymýšlí návrhy na trička a samolepky. Prostě normální českej kytarista do třiceti s přístupem na internet.

Im je taky můj švagr. Posledních pár večerů trávíme u něj doma a děláme na demáči, resp. dle Imových slov EPíčku. Snažíte se Imovi vysvětlit, že by to chtělo ty kytary nahrát znova, protože jsou nepřesný a hapruje mezi levou a pravou fáze, ale ne, lenost vítězí, to pořešíme ekvalizérem. Nepořešíme. Mezi zvukaři se tomu řiká polishing the turd. Ten kdo tenhle výraz vymyslel by měl dostat nobelovu cenu za výstižnost.

Po fiasku s prvním mixem, kdy tam "furt něco chybí" se rozhoduje reampovat. Problém je, že když odfláknete nahrávání, tak to můžete poslat jakýmkoliv aparátem a výsledek bude stejnej. Taky že je. V šesti různejch verzích. Na dvou mikrofonech. Dokonce to máme nafocený. Im komentuje slovy, že ty songy už stejně nehrajou a že když ty kytary má nahraný tak už to chce jenom tročku poladit. Trošku poladit mě začíná bavit, zatím jsme v tom tak za dvacet hodin práce.

Přichází s mixdownem původních simulací smíchaným s reampem. Prý to zní dobře, jenom na to mám hodit kompresory a eq z druhý verze a eq ze čtvrtý. Je snažší pochopit teorii strun než co má být výsledkem týhle kombinace, takže rezignuju na jakoukoliv invenci, kroutím s knobama na volume, nečistím středy, high pass nechávám proklatě nízko, master proháním přes lampu a lehce saturuju aby to mělo aspoň nějakou barvu a nechávám rozhodování na Imovy. Je mi jasný, že co večer prohlasí za good bude ráno "chce to trošku vejšky na kytarách a trochu míň basy".

Yep. Můžu z fleku získat angažmá ve volejte věštci.

Perlička předchozího večera byla analýza hlasitosti skladeb od system of a down. SOAD gain mínus devět celá šest až mínus deset celá šest, u nás mínus šest celá šest. Windows media player rulez. Už nad tím nepřemýšlím a dávám na limiterů plus čtyři decibely, exportuju a předávám. Prý už good. Oh my god.

Přichází další pecka, prý náhážeme dalších pět tracků na stejnej mustr, nasrat na posluchače, hlavně ať je to hotový. Brzy pochopí, že tohle už je tak trochu moc velkej fail a že ikdyž "je to nahraný stejně" tak to stejně nefunguje.

Teď jsme u čtvrtý. Teda aspoň pro dnešní večer, ráno to tipuju tak na dvě max, spíš jenom jednu. A u tý možná po desátym poslechu zjistí, že guitar_intro.wav dáme +1. Kdo ví. Dneska už má věštírna zavřeno.

Začínám se cejtit starej, protože mam pocit jako bych se díval do zrcadla, akorát si už dneska nepřipadám tak blbej a nechám si poradit. Jakože jsem asi nebyl úplně blbej, stejně jako není Im, jenom jsem měl moc informací a nevěděl co s nima. Třeba jsem se snažil dosáhnout světovýho soundu namísto vlastního. Nebo sidechainoval z principu. Nebo se snažil dokončovat za každou cenu. A chtěl s tim jít co nejrychlejc ven, protože už přece stejnak s kapelou děláme na novejch věcech...

Taky si už nemyslim, že se to všechno pak nějak dodělá a dávám si setsakra záležet. Třeba poslední vlastní věc jsem si fakt vypiplal. Každej zvuk funguje sám o sobě, kopák, virbl, hajtka. Massive mi dává basu, že bych se pod ní podepsal. Celej track zní přesně tak, jak chci bez toho abych hejbnul s hlasitostí jakýhokoliv kanálu a když jdu do mixdownu, mám ho za dvě hodiny hotovej. Prostě stáhnu všechno na nulu a pak pomalu zesiluju jeden po druhym dokud neni zřetelně slyšet každej zvuk. Přitom mi zůstane headroom kolem devíti decibel. Vim co kde má svý frekvence. Nic se netluče. Nádhera.

Leštidla jsou 20%. Chcete kilo? Tak dotáhněte zdroje na osmdesát. Period.


2/8