Zažil smutek, bolest i euforii před očima Krista. Toto je příběh rekordmana

spot_img

Erik Vlček je první slovenský sportovec, který startuje na šesté olympiádě.

BRATISLAVA. Jmenuji se Erik Vlček, jako člen čtyřkajaku se chystám na svou šestou olympiádu a toto je můj olympijský příběh.

Olympiádu jsem začal vnímat v roce 1996. Před hrami v Atlantě se konaly domácí závod o to, který čtyřkajaku půjde na olympiádu. Mladá Komárňanská čtveřice ty závody prohrála. Když jsem viděl jejich smutek, začal jsem si uvědomovat, že olympiáda je něco speciálního.

Attily Szabóa a Slavomíra Kňazovického jsem sledoval v televizi a vůbec jsem nemyslel na to, že jednou i na budu startovat na olympiádě. Měl jsem tehdy čtrnáct let a kanoistiku jsem bral spíše jako zábavu. Neměl jsem odvážné sny.

Nejúspěšnější slovenský kajakář. Narodil se 29. prosince 1981 v Komárně. S Kanoistika začínal jako sedmiletý. Je desetinásobný mistr světa, zúčastnil se na pěti olympiádách, nyní se chystá na šestou. Z olympijských her má dvě stříbrné a jednu bronzovou medaili.

Sydney 2000 – úžasný zážitek
V květnu 2000 jsem odmaturoval, a neměl jsem žádné jiné povinnosti, jen se soustředit na sport. Tehdy ještě mohli cestovat na olympiádu i náhradníci. Ve výpravě byly dvě místa pro náhradníky, na které jsme byli tři. Probíhaly interní závody, kdo bude moci cestovat, sbírali jsme body. Takto jsem se dostal mezi náhradníky.

Jenže původní posádce se nedařilo a tak poskládali nový čtyřkajaku, ve kterém jsem seděl i já. Tato nová posádka na kontrolních závodech zdolala tu starou a díky tomu jsem cestoval do Sydney ne jako náhradník, ale jako řádný závodník. Před několika měsíci jsem v to ani nedoufal.

Ze Sydney mám hodně vzpomínek. Atmosféra byla úžasná. Už na letišti nás čekali davy lidí. Sportovců všude vítali s velkým nadšením. Město je nádherné, viděli jsme i spoustu turistických atrakcí, posbírali jsme množství suvenýrů. Byl to takový ohromný zážitek, že mě to motivovalo i během další kariéry: chtěl jsem to zažít znovu a znovu.

V lodi seděl ještě Róbert Erban, Richard Riszdorfer a Juraj Tarr a neměli jsme mnoho zkušeností. Předtím jsme v tomto složení startovali asi jen jednou, na mistrovství Evropy, i to jen na 500-metrové trati.

Netušili jsme, jak obstojíme na kilometru v mezinárodní konkurenci na olympiádě. V rozjížďkách nám to docela dobře šlo, viděli jsme šanci na dobrý výsledek.

Ve finále jsme však začali velmi pomalu. Ohlédl jsem se: byli jsme poslední, s velkým odstupem.

Pomyslel jsem si: „Erik, si mladý, máš osmnáct, na olympiádě je fajn i to deváté místo. Možná se jednou podaří i něco lepšího. „

Jak jsme se však blížili k cíli, řadu za řadou jsme začali předjíždět soupeřů. Nakonec jsme do cíle přišli čtvrtí a velmi jsme se z toho těšili. Byl to nejlepší výsledek z celé výpravy rychlostních kanoistů, bylo to příjemné překvapení.

Celá olympiáda byla parádní. Akorát jedna věc mi chyběla. Uvědomil jsem si to až po návratu: sakra, byl jsem v Austrálii a neviděl jsem žádného klokana!

Platí to stále. Do Austrálie jsem se už nedostal a klokana jsem setkal jen v zoologické zahradě.

Na VLČEK tlačili, aby startoval v K1. Neměl jsem zájem, tvrdí rekordér
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNEK
Na VLČEK tlačili, aby startoval v K1. Neměl jsem zájem, tvrdí rekordér
Atény 2004 – zklamání z bronzu
Po olympiádě v Sydney jsem nad budoucností velmi nerozmýšlel. Sezóna byla dlouhá, po jejím skončení jsem asi tři měsíce nedělal vůbec nic.

V dalším roce mě posadili do čtyřkajaku k mistrem světa, k Jurajovi Bačova a Michalovi Riszdorfer. Nechápal jsem, jak jsem se ocitl v takové společnosti. Byla to obrovská čest.

V té lodi jsem se cítil dobře, Ďurią a Mišo se chovali ke mně normální, nikdy mi nedali pocítit, že bych byl méněcenný.

Hned jsme si sedli, dva roky jsme byli neporazitelní. V roce 2002 a 2003 nás ani jednou nezdolali. Do Atén jsme cestovali s tím, že bychom možná mohli i zvítězit.

Dozvěděli jsme se však, že Maďaři znovu startují ve složení, v jakém vyhráli v Sydney a už jsme tušili, že bude těžké jejich zdolat. To se v závodech i potvrdilo.

Přitom jsme se připravovali nesmírně svědomitě, po každém tréninku jsme ještě zůstali a dali jsme do toho opravdu všechno. Možná jsme byli trochu přemotivovaný, možná jsme to s tréninkem přehnali.

Zlomilo nás, když jsme v průběhu finále viděli, že Maďaři nám unikají a nemáme šanci je dohnat. Ne že bychom ztratili motivaci, ale … Něco se v nás zlomilo.

Nakonec nás těsně předběhli i Němci. Skončili jsme třetí a nebyli jsme z toho šťastní.

- Reklama -spot_img
spot_img

Redakce doporučuje

Články autora